Říká se, že v Indii lze nalézt cokoliv. My jsme se rozhodli to vykoušet a dali si za cíl ochutnat co nejvíc světových náboženství. Logicky prvním místem bylo tedy nejposvátnější hinduistické město na světě - Varánasí. Dále jsme navštívili druhou největší sikhskou gurudváru ve městě Patna. Poblíž se v uličkách skrývala také měšita pro místní muslimy a když jsme ji hledali, narazili jsme na katolický kostel. Nejzásadnější je ale návštěva Bódgáji a meditace pod stromem Bódhi, kde Buddha dosáhl nirvány.

Když do města, které stvořil sám bůh Šiva, přijedete v měsíci oslav boha Šivy a na gháty (schodiště do Gangy) zavítáte v pondělí, tedy v Šivův den, musí se přece něco dít. A taky se dělo. Hned ráno začali od vlakového nádraží proudit nekonečné řady mladíků v oranžovém triku, oranžových trenýrkách a samozřejmě s oranžovou tyčí a nezastaví se, dokud neskončí v Ganze. Tam provedou rituální koupel a zase proudí do města. Během dne je čeká návštěva chrámů, chrámků a různě velkých sošek, které lze nalézt v tomto městě na každém kroku alespoň dvě. Nemusíme asi dodávat, že Šivova barva je oranžová… Celým městem se klikatí úzká dřevěná ohrada. Napřed to vypadalo, že se tady snad bude konat španělská korida, ale po pár kilometrech jsme zjistili, že je to jen způsob, jak vytvořit frontu evropského typu (tedy řada a né indický trychtýř) na vstup do nejposvátnějšího Golden templu. Nás tam ale stejně nepustí, nejsme totiž hinduisti a jak známo, nemůžeme ani konvertovat. Takže ho prostě neuvidíme. Pravé oslavy začnou po setmění. To se všichni oranžoví sejdou na březích Gangy a slouží obřad pro svého boha. Zpívají mu, bubnují, činelují, posílají mu po vodě kytičky, svíčky, mávají ohněm, prostě paráda. Chtěli bychom být alespoň chvíli Šivou a vidět pěkně z nebíčka všechny obřady současně. Na hinduisty, kteří své bohy obvykle uctívají řevem a davovým šílenstvím a házejí po nich popkorn, to byl skutečně mistrovský výkon. Opravdu zážitek, který můžeme doporučit.

Sikhové jsou takoví ti vznešení muži s turbanama na hlavě. Ti modernější mají jen jakousi punčochu s drdolem nad čelem a vypadají docela vtipně. Narozdíl od hinduistů se snaží být v chrámu potichu, a tak je v něm klid a pohoda k rozjímání. No a jak už to tak u Sikhů bývá, jsou hrozně ochotní a milí, a tak u svých chrámů staví také gurudváry. Tedy ubytovnu pro poutníky a samozřejmě taky jídelnu. Hned jak vstoupíme, tak nás všichni posílají na jídlo. Dle vzezření strávníků zřejmě není úplně neoblíbená ani u nesikhů. Chrám je docela pěknej a narozdíl od ubytovny se usilovně opravuje. Taky to podle všeho je druhý největší sikhský chrám.

Pouť po náboženstvích chceme pokračovat výletem k nedaleké mešitě. Hrdě odmítáme nabídky rikšáků, že je to přeci kousek a máme nohy. V podstatě to tak bylo, ale my bohužel vyrazili opačným směrem, takže se z hledání mešity stalo dlouhé bloudění po místních uličkách, kam snad západní turista ani nikdy nepáchl. Po dlouhém hledání se nás ujme asi 50 dětí, které nás k mešitě ochotně dovedou. Postupně se k našemu průvodu nabalují další a další obyvatelé a k mešitě už přicházíme jako obrovská demonstrace, která jde mešitu srovnat se zemí. Naštestí se nic takového nestane, dovnitř nás už doprovází jen několik dospělých a dav dětí skanduje venku. Po prohlídce mešity, která teda nebyla až takový zázrak (i když po íránských mešitách máme asi hodně vysokou laťku), si připadáme jako hvězdy v Hollywoodu. Nakonec nás dav doprovodí asi 200m na hlavní silnici k sikhskému chrámu, od kterého jsme vyrazili hodinovou oklikou, a už se ládujeme do rikši.

Zásadní je návštěva města Bódgája, kde byl osvícen Buddha. Toto městečko je teď světovým centrem buddhismu a zejména v zimní sezóně jsou zde davy mnichů a také sem pravidelně přijíždí Dalajláma. My jsme zde mimo sezonu, ale i tak je tu fialových a žlutých mnichů habaděj. Vždycky pro nás byl buddhismus, jako asi pro dost lidí, spojen s vysokými horami, tichem a dlouhými hodinami a dny strávenými o samotě meitací. A také obrovskými vzdálenostmi mezi kláštery, které lze zdolat jen pěšky. A teď jsme na místě, odkud buddhismus pochází, tedy v nížině, špinavé, hlučné a přecpané Indii, kde jedno město plynule navazuje na další a kde není barák, je pole nebo cokoliv jiného než nedotčená příroda. I Bódgája vypadá jako typické indické město se špínou, krávama, rikšákama, hlukem… Ale je zde spousta hotových oáz. Dokonce je tu normální park s trávou, potom samozřejmě obrovský chrám Mahabódhi, u nějž stojí samotný strom Bódhi, pod kterým byl Buddha kdysi osvícen. Respektive je to výhonek stromu, který byl na Srí Lance vypěstován ze semene stromu Bódhi, ale to už dnes přece nikoho nezajímá. Místo je to i tak pěkné s atmosférou a snad s miliardou sošek Buddhů všech velikostí v okolním parku a chrámech. A taky lotosové jezírko a… Mahabódhi není jediným chrámem v tomto posvátném městě. Ve skutečnosti jsou jich tu spousty a je to úžasná exkurze do buddhistického světa. Dá se tu vidět chrám thajský s podivnejma špičkama na střeše, chrám vietnamský, kde se učí asi šestiletí mníšci modlitebnímu rituálu (někteří pospávají, někteří bojují s těžkým bubnem, jiní se opravdu snaží říkat mantry, jen si je moc nepamatují), potom taky chrám tibetský typického vzhledu ze všech protibetských letáků, kde jsme mohli vidět modlitbu velkých mnichů a zřejmě rituál přijetí buddhistické víry skupinou Japončíků. Neměli bychom zapomenout na chrám barmský, japonský, čínský a už vůbec né na nejkrásnější chrám bhútánský. S obrovským zlatým Buddhou a plastickými výjevy z jeho života po zdech, krásnou vůní a v neposlední řadě chládkem díky bezvadnému průvanu.

Hinduismus má takovou pěknou vlastnost, že se hinduistou nemůže stát nikdo, kdo se jím nenarodil. Není tedy potřeba nikoho lámat na víru, ani s ním bojovat o to, čí bůh je lepší. U Buddhismu, který se hojně vyznává v Nepálu a Indii, kde je ovšem hinduistická většina, došlo soužití tak daleko, že hinduisti považují Buddhu za vtělení boha Višnua, a tak se prostě chodí jednoduše modlit do buddhistických chrámů a žádnej problém. Zdá se, že se pomalu učí i to, že Buddha nemiluje řev ani popkorn na hlavě. Kéž by to uměla i další náboženství. Křesťani a muslimové se sice shodnou na tom, že jejich bůh je tentýž, ale stejně se pořád handrkujou. Třeba se od Indů jednou něco přiučíme.

Nebyli jste nikdy v Indii ani na žádném promítání o ní? Tak vám ji zkusíme ve zkratce představit z pohledu krátkodobého návštěvníka.

• velký hluk (někteří si vozí špunty do uší)
• velká špína, ale všichni si časem skoro zvyknou
• v srpnu velký vedro
• obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými
• strašně moc lidí (jestli nemáte rádi Indy, tak do Indie rozhodně nejezdětě)
• pokud nechcete vypadat jako socky, vlastně nemůžete ve městě udělat ani krok. Na krátké vzdálenosti jsou tu cyklorikši (tříkolka s velkým sedadlem a chlápkem, který vozí lidi a zavazadla nebo třeba 20 dětí do školy). Na delší vzdálenost je tu motorová tříkolka (motorikša), původně stavěná pro dva bez zavazadel, ale Indů je hodně, takže patnáct je ještě přijatelných (nutno přiznat, že jen v těch větších rikšách s kufrem na zavazadla). Pokud jedete ještě dál, je tu prostorná meziměstská motorikša, stále však nejede víc než 30km. No a pak samozřejmě autobusy (střecha je taky sedadlo) a vlaky (když se nevejdete dovnitř, můžete se zavěsit zvenčí za pohodlná madla, nebo si sednout mezi vagóny). Na delší vzdálenosti (tisíce km?) se dají zakoupit i lehátka a to je pak labůžo. No pak samozřejmě letadla a tak, ale …
• spousty chrámů a miliony bohů, stačí si vybrat. Každý je jiný.
• výborný jídlo za pakatel, i když pro některé trochu ostřejší
• hotely všech kategorií, od nejlevnějších švábáren až po luxusní s portýrama a snídaní do pokoje
• spousty barev a vůní až se hlava točí
• krásné Indky v sárí a tečkou na čele
• spousta lidí, kteří si chtějí povídat, vyfotit se s vámi, nebo jen získat váš autogram
• dokonalé větráky vždy (když jede proud) a všude (skoro)
• mystika, meditace, jóga a všeobecně duch(h)ovno
• motto mnohých cestovatelů: „I love India as much as I hate it."

Takže stručně shrnuto, na Indii nikdy nezapomenete a na rozdíl od většiny věcí nikdy nedokážete říct, jestli ji nenávidíte nebo milujete.