Cesta do Turecka byla moje první mimoevropská cesta „na vlastní pěst“. Z našeho výletu s kamarádama na Slovensko jsem se Šimonem odjel stopem směr Budapešť, kde jsme čekali na Janičku a Honzu. Měli jsme totiž koupený zpáteční lístky vlakem z Budapešti na turecký hranice. Ve vlaku jsme byli donuceni pomáhat s pašováním bot přes Bulharsko-Rumunské hranice a pak nás uchvátil Istanbul. Nevím ani proč, nemám moc rád města, zvlášť takový giganty, ale Istanbul prostě nějak má kouzlo. Tenkrát ještě platili studentský slevy, takže jsme tam prolezli ledasco.

Tureckem jsme prostopovali pěknou osmičku a zamilovali si arabskou pohostinnost. Sklenička s čajem k nám přirostla stejně jako k domorodcům. Viděli jsme úchvatný skalní útvary v Kapadokii, podzemní města, pozůstatky arménského města na arménských hranicích, čajové plantáže a fabriku na východě. Marně jsme se pokusili zdolat pohori Kackar. Spali jsme na bájné chiméře, mezi ohýnky z hořícího samovolně utíkajícího plynu ze skály. Zjistili jsme, že nejlepší je stopnout kamión, že v Turecku bere nejpozději druhé projíždějící auto a taky že se dá stopovat i za tmy a jet pak skoro celou noc. No a taky na to, že když nemáte moc peněz, dá se měsíc přežít na melounech a ve stanu. Vlastně kecám, v Istanbulu jsme spali v hotelu. Nakonec jsme se podívali i na luxusní západ a prohlídli si četné řecké památky, vlastně většinou ceduli typu: „Tady stála tato úžasná stavba. Nyní si ji můžete prohlédnout v muzeu v Londýně.". Nezapomněli jsme ani na známé bílé travertinové bazénky a pak už nás čekal návrat. Cesta vlakem byla dlouhá a smáli jsme se tomu, že si v Budapešti připadáme už jako doma. To, že podobný pocit zažijeme později v Istanbulu nás tedy rozhodně ani nenapadlo.