Když vyrazíte z Káthmandú autobusem směrem na sever do oblasti Langtang, občas pomůžete spolucestujícím dostavět kus chybějící dálnice (rozumějte polňačky, po které většinou dokáže projet vozidlo), občas přehradíte vodopád či přejdete pěšky úsek, který nedokážete s řidiči opravit (třeba desítky metrů chybějící cesty), dorazíte do vesničky Syafrubesi. Pak je to už jen pár dní pěšky do kopečka nádherným lesem se stromy obrostlými mechem a snad miliony druhů všelijakých kytek a keřů. Občas je třeba projít vodopádem, posedět na čaji u nějakého domorodce, nebo obejít nedávný sesuv cestičky. Cesta je ale zřejmá, a tak se prostě najednou objevují věci jako buddhistický modlitební mlýnek, který je poháněn potůčkem, modlitební zídky mani a najednou ztjistíte, že ona nenápadná budova, doslova obsypaná praporky, je Kijanjin gompa.

Bydlíme u pana Ghyalbu, který je tibetským emigrantem. Do Nepálu se dostal ve svých 10 letech, když ho jeho strýc předal v horách na tibetsko-nepálské hranici jeho otci, který utekl ještě o pár let dříve před válkou s Čínou. Už 20 let se pan Ghyalbu snaží spolu s dalšími třemi tibetskými rodinami ve vesnici udržovat tibetské tradice. Jejich snaha je celkem úspěšná, protože tibetské svátky slaví v místní gompě celá vesnice a dokonce přicházejí i lidé z vesnic okolních. Téměř všichni totiž vyznávají tibetskou formu buddhismu. Pan Ghyalbu přesto přiznává, že začátky byly těžké a že nebyli v Nepálu příliš vítaní. Půdy je prý tak akorát pro Nepálce. Dodnes žije bez dokladů a do města vůbec nesmí. Věří, že se mu do pěti let podaří občanství získat, ale jeho snem stále zůstává návrat do svobodného Tibetu. Je ale realista a vzápětí dodává, že to asi už nikdy nenastane.

Období dešťů je pro obyvatele přilehlých vesnic dobou úrody na jejich políčkách a hojnosti jačího mlíka. Není tedy divu, že je třeba na jeho konci řádně oslavit, co vše se zadařilo. My jsme toto místo schované za impozantním vrcholem sedmitisícového Langtangu navštívili právě v den závěrečného večera festivalové šňůry.

Už den před slavností je vidět plno žen a dívek, které si navzájem zaplétají copy z vlasů obvykle dlouhých tak po kolena a vplétají si do nich barevné třásně. To aby byly řádně připravené na zítřejší slavnost. Ráno, zatímco do vesnice přicházejí obyvatelé z okolních vesnic, kteří nezůstali od poslední slavnosti před dvěma dny, se šplháme strmě do svahu na vyhlídku (gompa je sice v 3900m nad mořem, ale přeci jen v údolí řeky, takže jsme najednou v 4400m a od vesnice jsme se vzdálili snad jen těch 500 metrů do výšky). Z vyhlídky pozorujeme skrz modlitební praporky přípravy odpolední slavnosti a zatímco Šimík s Kačkou stoupají na vrchol Kijanjin Ri (4700m), který se postupně halí do husté mlhy, my se s Martinou ženeme těsně pod mlhou zpět dolů do vesnice. Za chvíli se z pastviny za vesnicí začnou ozývat silácké výkřiky a my jdeme za nimi. Na programu je střelba z luku. Muži se předhánějí v tom, kdo má větší luk a kdo se více přiblíží cíli, kterým je kolík označený bílou šálou uprostřed ohrady na jaky. Trošku nás znervózňuje, že všechny šípy létají kus nad cestičkou, po které jsme přišli, proletí celou vesnicí a končí v té ohradě na jaky a to vše je navíc ukryto za vysokým barákem, přes který střílející nevidí vůbec nic. Ale bát se nemusíme, maj to prostě nějak vychytaný a přestože je lukostřelec obvykle už dost omámený čhangem (místní rýžové pivo), nikomu se nic nestane.

Jakmile je dostříleno, všichni střelci a samozřejmě přihlížející dav žen a dětí spěchají k cílovému kolíku, aby zjistili, kdo je vítěz. Tři nejlepší jsou odsouzeni k totálnímu opití čhangem a celý dav je obdivuje a věší na ně bílé šály a pořád a pořád jim dolívá a pak se utvoří kruh a všichni zpívají, tancují a hrají společenské hry jako je třeba honička, honička se zavázanýma očima a podobně. A tancuje se a zpívá tak dlouho, dokud se postupně všichni nerozejdou do svých domovů na večeři, aby po setmění mohli rozjet pořádnou slávu v místní maličké gompě. Ta je asi podobně nafukovací jako batohy Gemma a když je plná k prasknutí, vejde se do ní ještě mnohokrát tolik lidí co už tam je. A tancuje se a zpívá a hlavně se pije jedna bečka čhanghu za druhou. Nikomu nevadí, že se tuto noc chodí po gompě v botech, ani že tam není klid na rozjímání, ani že se všichni usídlili na místech pro mnichy. Před sochou Buddhy a fotkou Dalajlámy pečlivě hoří svíčky a leží kalíšky vody, kdyby měli žízeň. Nebo je v nich taky čhang? No asi ne. Prostě slaví s náma a i když je atmosféra radikálně odlišná od naší odpolední návštěvy, je skvělá. Až na ten životní prostůrek.

Tento odstavec slouží cestovatelům do Nepálu a faktůchtivým (tati!), jinak je asi dost nezáživný

• V době monzunů trvá cesta busem z Káthmandú do Syabrubesi celý den, pokud nebude velkej sesuv. Je třeba počítat s pár přestupama a nějakým kusem necesty, který autobus nedokáže projet, ujitým pěšky. Pokud mezi sesuvama neuvázne autobus, může být procházka delší a pokud jste pomalý, pojedete na střeše a možná tam trochu zmoknete. Zdá se, že deštník je v takových případech praktičtější než pláštěnka.
• V monzunovém období je v Langtangu výrazně méně turistů (3 až 4 denně místo 60 v sezóně) a prší hlavně v noci. Přes den hlavně po obědě a s rostoucí nadmořskou výškou čím dál míň intenzivně. A hlavně všechno kvete a je to prostě paráda. Takže se monzunů není třeba bát, bylo to fakt příjemný a déšť moc neobtěžoval. Je ale třeba počítat s půdními sesuvy, který odnesou kus cesty nebo mostek.
• Trek Langtang jsme začali v Syafrubesi (1400m). První den jsme došli přes Bamboo do Ganesh View (2510m) celkem v pohodě, i když po celodenní chůzi. Druhý den jsme šli zase celej den a doplazili se do Langtangu (3400m) málem po čtyřech (zejména já) Z Langtangu do Kijanjin gompy (3900m) to je krátká dopolední příjemná procházka.
• I když se v průvodcích a mnohých článcích píše o turistech zapomenuté oblasti, není tomu tak a je tu pro trekaře vše připravené. Nepotřebujete s sebou žádný stan, karimatku ani jídlo. Takže ani nosiče, i když s ním tady všichni chodí. Spí se v pohodlných horských chatách zdarma, s podmínkou že si dáte večeři (tak 170 rupií, čili necelých 40 Kč). Po cestě je i dost chat na oběd či čaj a doplnění vody. A cesta je zřejmá a moc se nedá zabloudit, takže jestli jste někdy byli na výletě třeba v Beskydech, obejdete se bez problémů bez nepálského průvodce. I když opět budete vyjímka.
• Na okolí Kijanjin gompy stojí za to si nechat pár dní. Je tam už málo mraků, pěkný výhledy na zasněžené sedmitisícovky a možnost výletů na okolní kopce či dál do údolí, které už moc nestoupá a je plné jaků.

Bohužel jsme nedokázali zařídit vysněné Dolpo. Před aklimatizačním výletem do Langtangu dělali všichni kofry, že nám během pár dnů vše zařídí, že žádný problém a letadlo lítá denně. Po návratu se ukázalo, že je to asi 28 papírů na různých úřadech, zařídit to nedokážou jinak, než že s náma půjde průvod nosičů a průvodce a letadlo lítá jednou týdně, když je zrovna hezky. Navíc je v té oblasti teď nějakej krutej hlad. Prostě jsme to vzdali a příště letíme do Nepálu s dostatečnou rezervou na lítání po úřadech a ujití pěšky toho, co se obvykle líta letadlem.

Teď místo Dolpa navštívíme oblast pod Everestem a pokusímes se vylézt na horu Kala Pattar, odkud ho snad pěkně uvidíme. Ozveme se někdy mezi 3. a 10. zářím, až se vrátíme do Káthmandú.

Podrobnější popis našeho výletu do Langtangu najdete na konkurenční stránce našich spolucestovatelů plešatý welbloud .