Namisto planovaneho vyletu do odlehle oblasti Dolpa jsme se kvuli problemum s povolenim ke vstupu vydali do narodniho parku Sagarmatha. Narozdil od Dolpa je to jeden ze dvou nejnavstevovanejsich parku, a tak se tu s turistickym ruchem dost pocita. Priroda je nadherna, vyhledy jsou nektery rana naprosto dokonaly a vic nez nachozene kilometry tady cloveka zmaha ridnouci vzduch. I kdyz „Everest base camp trek“, jak se tato prochazka obvykle nazyva, zni skutecne dost drsne, je to spis krasna vychazka v dokonalych horach, po pekne vyslapane cesticce, se spoustou hotelu a hotylku na prespani a obcerstveni a s ochutnavkou problemu s vyssi nadmorskou vyskou.

Takze to bylo pohadko tak: leteli jsme do mesta Lukla, ktery teda vubec zadny mesto neni, je to proste jen letiste a kolem neho shluk asi 20 hotelu. Jinak nic. Let byl uplne uplne uza, protoze tady litaji takovyma malickyma letadylkama, ktery neumi letet moc vysoko, takze ty nejvyssi hory je potreba obletet No takze jsme z okynka videli kazdej domecek i vyslapany pesinky mezi nima a bylo to fakt moc hezky, ty Himalaje takhle shora.

Hnedka jak jsme prileteli, vydali jsme se na ten trek, kterej teda patri mezi mistni highlights (jak jinak, kdyz se jde k Everestu). Takhle v rain season to bylo docela v pohode, potkavali jsme se asi se trema dalsima dvojicema turistu, ale jinak tam vubec nebylo prelidneno. Ale slyseli jsme takovy zvesti, ze v nejvetsi sezone (rijen) muzou byt plny VSECHNY hotely v Namche Bazaaru (dobre, vime, ze vas tahle informace bez dalsiho vysvetleni asi neohromi, takze tady je: Namche Bazaar je hlavni mesto regionu, je tam dokonce i signal na mobil a to letiste v Lukle je vlastne letiste v Namche, jen je odtam proste den cesty pesky. V Namche je asitak 100 hotelu, z nichz nektery jsou treba tripatrovy se spoustou pokoju a tohle vsechno plny turistu?!?!? V tu chvili jsme byli dost radi, ze jsme tam mimo sezonu).

Trek sam o sobe byl dost v pohode, protoze se leze do vetsich nadmorskych vysek, takze se musi pekne pomalicku (heslo cele akce: SLOWLY, SLOWLY ). To znamena, ze nekolik poslednich dni jsme sli treba dve nebo tri hodiny denne a cely odpoledne sedeli v hotelu a rozdychavali to. No a pak, jednoho krasneho dne, jsme tam dosli. Posledni zastavka byla osada jmenem Gorak Shep, lezici ve vysce 5.100 m n. m. Je to shluk nekolika ubytoven, posledni zdeny budovy pred zakladnim taborem na Everest. Takze kazdej, kdo chce lezt na Everest, musi kvuli aklimatizaci napred ujit to, co my Vrcholem cele akce pak byl vystup na kopecek (vedle Everestu a jemu podobnych je vsechno kopecek) Kala Pattar (5.545), kde jsme KONECNE prekonali nas dosavadni vyskovej rekord z minule Indie (sedlo po ceste do Lehu, 5.300). Z vrsku jsme teda nevideli vubec nic, ackoli bychom za pekneho pocasi meli vsechny ty velikany jako na dlani (ale to je zas ta dan za malo turistu), ale az do poloviny vystupu jsme meli naprosto „clear weather“ bez jedinyho mracku a vyhledy byly naprosto neuveritelny. Akorat Lhotse vypadala z tohohle uhlu mnohem vetsi nez Everest.

Prekvapilo nas, ze na tom Everestu neni vubec nic zajimavyho, az na to, ze je nejvyssi na planete. Ty ostatni hory kolem jsou treba necim jedinecny, tvarem, barvou, sklonem, jsou proste krasny a majestatny, ale ten Evrest, ten je jako chudej bratricek, kterej vic vyrostl. Nejvic se nam libila Pumo Ri, na jejiz upati jsme lezli.

No a pak jsme sli uplne stejnou cestou dolu. S tim, jak jsme hodne klesali (dolu se muze jit jak rychle chcete a jde to skoro samo ), jsme meli porad vic sil a chuti do zivota, porad jsme museli neco delat a uplne UZASNE se nam dychalo

Tak ted uz nas ceka pondelni prejezed do Pokhary, par dni flakani po ni a okoli a 11.9. nocak na indicke hranice. Pak uz jen Dili a letadlo.