Trocha povídání o tom, kterak se skupinka cestovatelů do Nepálu dostala, a taky o tom, jak se nám líbí Káthmandú, že vyrážíme zítra na 14 dní trekovat do Langtangu a prostě o tom, že je Nepál príma a tak.

Překročení pozemní hranice Indie (Raxaul)- Nepál (Birganj) není nijak problematické. Jakmile se dokodrcáte autobusem k hranicím a rozchodíte přeležené nohy (Indi jsou totiž droboučcí, s malým zadkem, a tak nesmírně skladní a totéž očekávají od nás. A ty kosti ne a né se zmáčknout. ), hned je na vás nachystáno plno cyklorikšáků, kteří s vámi potřebné formality rádi absolvují. Nebo můžete jít pěšky, je to kousek. Indický úředník vybere drobný „tip“ za udělení výstupního razítka, o kus dál vyplníte pár papírů nepálcům a zaplatíte vízum (v dolarech!!) a už vás odchytávají nahaněči na bus či TATA sumo (místní oblíbený džíp pro 15-30 lidí, čili 8 sedadel) do Káthmandú. My zvolili TATU. Nejen proto, že je výrazně rychlejší a jede hned, ale taky proto, že vede přes hory. A to né přes ledasjaké, ale přes krásné zelené hory, s velkým převýšením, nádhernýma stromama, občas chrámkem kdesi v dáli, babičkou s nůší trávy, chatrčí, …

Tip pro cestovatele: Z Patny jezdí na nepálské hranice nočáky z „New bus stand - Mithapur“. Mimo sezonu je třeba lístek koupit včas (kolem poledne jsme dostali poslední místa - 21:30 Patna - 4:30 Raxaul - 110RP). Formality na hranicích nejsou problematické. Vízum do Nepalu stojí v létě 2008: 15 dní 25$, 30 dní 40$, 90 dní 100$. Za hranicema vyjíždějí džípy (jak se naplní) přes hory - 4 hodiny 700 indických rupií - do Káthmandú. Asi jede i bus, ale oklikou přes 10 hodin.

Káthmadú je prý špinavé a ošklivé město. Alespoň podle mnohých průvodců. No, ve srovnání s horama nepochybně, ale ve srovnání s Indií je tu čisto, doprava má řád, i když jsou kvůli němu pořád zácpy, a tak vůbec. Každopádně chrámy a chrámky jsou skutečně výstavní. Obvykle prastaré a s úžasnou atmosférou. A to jsou většinou hinduistické. Jsme unešeni, protože jsme se domnívali, že hinduisti umí jen „koupelny“. „Koupelnou“ nazýváme většinu hinduistických chrámů, který jsou celý vykachličkovaný, bez atmosféry a stavěné na mega provoz. Teď teda nemůžeme Indům tak úplně křivdit, protože ve Varanasí jsme chrámů s atmosférou viděli taky plno. Každopádně dáváme za pravdu našim kamarádům, že Káthmandú stojí za to vidět a je boží. A to doslova, protože tu žije i živá bohyně Kumárí. Osobně mám na její osud dost nebožský pohled, ale prý je to všechno jinak. Zhruba ve čtyřech letech vyberou holčičku, která se nejmíň bojí, když ji straší zavřenou v místnosti se 160 sťatými hlavami býků. Potom tu nejodvážnější zavřou až do její první menstruace do krásně vyřezávaného vězění na úžasném Durbar Square. Z něj nesmí vylézt, pouze musí co chvíli zamávat z okna na turisty a jednou za rok ji na nosítkách vynesou na náměstí, kde ji obdivují miliony poutníků. Po první menstruaci ji vykopnou na ulici, protože její božství pomine. No ale třeba je to vážně jinak, Kumárí se na část svého života skutečně stává bohyní, je šťastná a svým úsměvem v okně rozdává štěstí i ostatním. Smutné je jen to, že sňatek s ex-Kumárí prý přináší smůlu, takže přejeme krásné Kumárí, která už má těsně před dlouhým důchodem, krásný zbytek života mezi smrtelníky a štěstí na nepověrčivého muže.

Takze co ted s nama? No, zitra opustime Kathmandu a zmizime daleko z dosahu vsech moznych mobilu a internetu a podobnych vymozenosti moderni doby. Budeme sami ctyri s destem, rozkvetlymi horami, trochou toho prevyseni a kdyz nebudem z cukru a neroztecem se, snad dorazime i ke gompe kdesi v horach, nebo dokonce k posvatnemu jezeru s hlavou Shivy uprostred. Kdo vi. Takze trochu nudnych faktu. 6.8. vyrazime busem smerem do Syabrubesi. Odtam vyrazime trek udolim Langtang do Langtangu a prilehle gompy a stejnou cestou se vratim skoro uplne zpet. Pokud nebudeme mit plny zuby deste, vyrazime jeste k jezeru Gosaikund. Pak se vratime do Kathmandu a treba vam neco zase napisem.