Namísto plánovaného výletu do odlehlé oblasti Dolpa jsme se kvůli problémům s povolením ke vstupu vydali do národního parku Sagarmatha. Narozdíl od Dolpa je to jeden ze dvou nejnavštěvovanějších parků, a tak se tu s turistickým ruchem dost počítá. Příroda je nádherná, výhledy jsou některý rána naprosto dokonalý a víc než nachozené kilometry tady člověka zmáhá řídnoucí vzduch. I když „Everest base camp trek“, jak se tato procházka obvykle nazývá, zní skutečně dost drsně, je to spíš krásná vycházka v dokonalých horách, po pěkně vyšlapané cestičce, se spoustou hotelů a hotýlků na přespání a občerstvení a s ochutnávkou problémů s vyšší nadmořskou výškou.

Putování národním parkem Sagarmatha je mezi cestovateli v Nepálu dost oblíbené. Ti co mají dostatek času a dobrodružnějšího ducha, vyrážejí autobusem do Jiri a potom po prastaré stezce prvních expedic na Everest. Ti, kterým chybí chuť, nebo pravděpodobněji čas, vyrážejí na pouť až z horské vesničky Lukla. I my jsme, vzhledem k času, zvolili okřídlenou cestu do města Lukla, který teda vůbec žádný město není, je to prostě jen letiště a kolem něho shluk asi 20 hotelů. Jinak nic.

Trek sám o sobě byl i pro nás netrénované dost v pohodě, protože se leze do větších nadmořských výšek, takže se musí pěkně pomaličku (heslo celé akce: SLOWLY, SLOWLY ). To znamená, že několik posledních dní jsme šli třeba dvě nebo tři hodiny denně a celý odpoledne seděli v hotelu a rozdýchavali to. No a pak, jednoho krasného dne, jsme tam došli. Však jestli chcete, zkusíme vám výlet popsat trošku víc.

Let do Lukly byl úplně úža, protože tady lítají takovýma maličkýma letadýlkama, který neumí letět moc vysoko, takže ty nejvyšší hory je potřeba obletět Z okýnka jsme viděli každej domeček i vyšlapaný pěšinky mezi nima a bylo fakt moc hezký vidět ty Himaláje takhle shora.

První den byl dost v pohodě. Cesta nejprve klesala a pak jsme šli spíš po rovině. To bylo po Langtangu dost nezvyklý a tak jsme si to náležitě užívali. Cesta je zde dost široká, protože po ní jdou nekonečný zástupy nosičů z letiště Lukla vzhůru do hor, a jde se opravdu krásně. Cesta je lemována kameny mani, jak by člověk čekal, ale tady to nejsou jen zídky z malých kamenů, ale spíš many balvany a mani skály. Samozřejmě je všude dostatek modlitebních praporků, malé vodní a velké modlitební mlýny na ruční pohon. A tak zvoníme, obcházíme mani, přecházíme mosty, kocháme se vesničkama opodál, kouřícíma střechama těch, co nemají komín a najednou jsou 4 hodiny odpoledne, my jsme v Jorsale, poslední vesnici před Namche a před náma je několikahodinovej prudkej stoupák do Namche. Jsme líní a tak zůstáváme na noc v Jorsale a výstup necháváme na zítra.

Výstup do Namche byl v podstatě takový, jak vypadal z mapy. Prudký serpentýny a pořád nahoru. Kdyby nebyl pár hodin, ale celej den a bylo zde víc schodů, bylo by to skoro jako v Langtangu. Takže jsme se plahočili čím dál pomaleji, až jsme potkali první čechy v Nepálu. Byly to dvě holky z Brna a už se vraceli domů. Naše osudy byly dost podobné. Plány na Doplo překazili nová pravidla republiky Nepál a tak se vydali do těchto končin. Vypadali dost spokojeně a tak už se těšíme, co všechno nás čeká.

Namche vítá návštěvníky usměvavou stůpou hned za bránou Kani a pokud jste moc unavení a nezatočíte mlýnkama po jejím obvodu, určitě za vás modlitbu zamrumlají mlýnky poháněné vodou hned vedle. Zdá se ale, že i jejich sláva je pomíjivá a tak né všechny fungují. My teda raději poctivě točíme. Namche Bazaar je hlavní město regionu, je tam dokonce i signál na mobil (jediné místo na celém treku) a to letiště v Lukle je vlastně letiště pro Namche, jen je odtam den cesty pěšky. V Namche je asitak 100 hotelů, z nichž některý jsou třeba třípatrový se spoustou pokojů. Slyšeli jsme takový zvěsti, že v největší sezóně (říjen) můžou být plný VŠECHNY. To je teď naštěstí těžko představitelný, protože i v tom největším hotelu jsme mohli bydlet úplně sami. Jsme dost rádi, že jsme tu mimo sezonu. Raději jsme ale zvolili jeden z těch menších. Množství hotelů jsme čekali, pochopili jsme, že pár dní od silnice prostě není v Nepálu zapadákov, ale jejich velikost nás i tak překvapila, to se musí uznat.

Výšku zatím nějak extra nepociťujeme, ale přesto se rozhodneme držet doporučení a udělat si zde aklimatizační výlet do okolních vesnic. Doufali jsme ve výhledy na blízké hory, ale nebylo nám přáno vidět dál než na krok. Takto jsme se vyšplhali nahoru na kopec a za odměnu jsme si mohli prohlídnout krásné rozkvetlé louky před vesnicí Khunde. Ani tam nešlo očekávat vesničku, kde neviděli turistu, ale oproti Namche měla přeci jen venkovštější charakter, podobně jako nedaleký Khumjung. Z něj jsme se vydali domů do Namche zase pěkně přes kopec, kolem hotelu Everest View. V průvodci nás zaujal jeho popis, kdy pro jeho potřeby postavili opodál letiště, ale taky zemědělskou farmu. Chtěli jsme vědět, jestli je celý ze zlata, nebo jak to s ním je. Pravda je taková, žez cesty od Khumjungu jsme ho považovali za dávno opuštěné a rozpadlé strašidelné místo. Hlavní vchod však stále vítá turisty svým obřím schodištěm tak pro 15 lidí vedle sebe a když jsme na něj vstoupili, vyšel nám naproti portýr. Takže hotel ále funguje. To pak potvrdil i jeden z guidů, který potvrdil, že pro mnohé, zejména japonské turisty, není cílem vyhlídka Kala Pattar, ani Gokyo Ri, ale právě hotel Everest View, kde pár dní pobudou a odletí odtud vrtulníkem za dalším dobrodružstvím. V sezóně prý praská ve švech. Jak jsme již psali, nám se podařilo dohlédnout leda na špičky vlastních bot. Jako aklimatizace však výlet posloužil skvěle.

Z Namche do Tengboche vede široká cesta téměř po vrstevnici (alespoň ze začátku) a tak když navíc nejsou mraky, jako v našem případě, stává se den téměř dokonalým. Před obědem ale začne nebezpečně (spíš podezřele) klesat dolů k řece a pak (nečekaně) opět pořádně stoupat. A tady začínají zakrsávat stromky a my stoupáme a stoupáme. Dokonce i nosiči, kteří nosí tak 8 krabic po 12 litrech vody, začínají zastavovat čím dál častěji. A konečně se za zatáčkou krčí toužebně očekávaná kani. Ubytováváme se v Tashi delek guest housu, který má moc příjemnou obsluhu a jdeme objevovat tajemství místního kláštera. V klášteře jsme vítáni i s holkama a to i přes cedulky venku, které upozorňují, že mniši jsou v tuto roční dobu v hluboké meditaci a že je rozhodně nevhodné, aby ženy vstupovaly bez povolení. Hlavní mnich (rimpoče) nám dělat průvodce po klášteře, ale jeho přednáška se nakonec přetvoří v zoufání nad novou komunistickou vládou, která prý do několika let zcela zničí buddhistické tradice a nepřímo donutí všechny buddhisty k emigraci. I on sám ji plánuje. :( Je nám z toho smutno, ale to už jsme usazeni na zem a gompa se pomalu, ale jistě plní mnichy. Ti otevřou své knihy a začnou číst mantry, hrát na velké mušle i prdící trubky. Atmosféru dokonale dotváří rytmické bubny a i my jako diváci začínáme chtě nechtě upadat do hluboké meditace. Z pečlivě odříkávaných manter a rytmu bubnů je cítit obrovská energie a síla schopná snad čehokoli. Začínám chápat, čeho se Čínani v Tibetu bojí. Škoda, že nikdy nepřišli na to, jak moc mírumilovná ta síla je. Nakonec mnich s kohoutí čepicí začne roznášet čaj a jídlo a tak se mantry na chvíli utiší a gompou se rozlíhá jen tichounké mlaskání a srkání. I my máme tu čest pojíst původně Buddhovy obětované jídlo.

Pheriche je typickou vesnicí na cestě k Everestu, která si uvědomuje význam turismu a tak je v předsezóním období spíše jedním velkým staveništěm a hoteliéři nemají na lítání kolem hrstky turistů čas. Téměř všichni tak zůstanou ve velikém resortu přímo na cestě. My naštěstí objevujeme zapadlejší otevřený hotýlek, který patří manželskému páru s malou holčičkou. Jsou až neuvěřitelně milí a pobyt u nich je skutečně zážitkem. A jak umí vařit. Malá holčička je skutečně bezvadná a každé ráno s námi hraje hru na to, že se nás strašně bojí a že se strašně stydí a večer lítá sem tam, staví se na hlavu a se Šimonem hraje hru na to, kdo víckrát za večer dokáže dveře otevřít a kdo zavřít. Samozřejmě vede ona a tak je ve společenské místnosti nepřetržitý průvan. Dokonce i ruský pár, který se zde obvykle pohybuje v tričku s krátkým rukávem oblíká jeden večer péřové bundy. Nejdůležitějším a nejkrásnějším místem v Pheriche je blízký hřeben nad vesnicí, kde je příhodně umístěná kamenná lavice a výhledy, kterým po ránu k dokonalosti nechybí ani ždibeček.

Z původně plánovaného jednoho aklimatizačního dne nakonec děláme dva. Jednak proto, že výška na některé z nás nemá úplně blahodárný vliv a jednak proto, že naši hostitelé jsou vážně skvělý. Chukung leží na konci krásného údolí, které se po celou dobu tváří dost nevinně a člověk jakoby šel skoro po rovině. Pak ale zjistí, že v hlavě něco není úplně v pořádku a má celou noc na přemýšlení o tom, jak krásné bylo údolí. Naštěstí, alespoň v mém případě, se vše po ránu nějak urovná a můžeme zase vystoupat kus nad vesnici na opuštěnou Nagartsang gompu, poblíž které stále bydlí jedna samotářská paní a 2 buvoly.

Dughla asi nejlépe splňuje naše původní představy o nepálských horských vesničkách. Uprostřed nedozírné plantáže sušených jačích hoven jsou 2 malé domečky se zahrádkou a všude kolem rostou pořádný kopečky. Samozřejmě nechybí pracovníci plantáže (sušičky hoven) a modlitební praporky. Navíc máme úplně čistý nebe a sluníčko, které nám dovolí se opalovat a kochat sněhovou čepicí nedalekého kopečku. No a ráno? Ráno je opět dokonalé a člověk si připadá jako ten nejmenší možný tvoreček v tom obrovském světě kolem.

Lobuche je místo, kde začíná mnoho knih o dobývání nejvyšší hory světa. Je to místo, kde v sezóně přibývá sněhu a putování se stává náročnějším. Místem, kde je všem horolezcům jasné, že základní tábor je blízko a to pravé dobrodružství začíná. Nás Lobuche nějak zvlášť neoslovilo a mnohem víc jsme si vychutnali Gorak Shep. Je to shluk několika ubytoven, poslední zděný budovy před základním táborem na Everest. Takže každej, kdo chce lézt na Everest, musí kvůli aklimatizaci napřed ujít to, co my Pro obyčejné smrtelníky je to ale téměř poslední zastávkou na cestě k velkým horám a „základním táborem“ pro výstup na blízkou vyhlídku na onu slavnou horu a taky místem, kde lze alespoň trošku ochutnat zážitky velkých horolezců. Totiž námahu, kterou vydá každý pohyb, bezesné noci, kdy sice člověka třeba vůbec nebolí hlava, ale oči nezamhouří a neví, jestli dřív cvičit nebo počítat ovečky. Je taky místem, které tak nějak sálá onu slávu horolezců a snad i trochu nahání hrůzu z nedalekých vrcholů, které jsou od pradávna domovem bohů a které o sobě dávají neustále vědět zvukem padajících lavin.

Kala Pattar se překládá jako černá skála, protože je to skutečně černá skála na úpatí nádherné hory Pumo Ri. Je to jedno z nejvyšších míst na světě, kam vede pohodlná cesta a kam se lze dostat bez jakýchkoli zkušeností a tréninku. To mu ale nijak neubírá na kráse. Z vršku jsme neviděli skoro nic, ačkoli bychom za pěkného počasí měli všechny ty velikány jako na dlani (ale to je zas ta daň za málo turistů), ale až do poloviny výstupu jsme měli naprosto „clear weather“ bez jedinýho mráčku a výhledy byly naprosto neuvěřitelný. Akorát Lhotse vypadala z tohohle úhlu mnohem větší než Everest. Žádná fotka ani vyprávění vám ten pohled nemůže vynahradit. Rozhodně doporučujeme toto místo navštívit. Pro nás teď asi na chvíli zůstane nejvyšším místem, kde jsme stáli pevně na zemi (po minulé Indii se sedlem 5.300m), ale taky velkou výzvou k tomu, pokusit se jednou přejít tuto pomyslnou čáru a vystoupat na některý z trůnu bohů. Pravděpodobně to zůstane pouze tím fantastickým snem, který si jednou odneseme na onen svět. Ale na druhou stranu vidět 8 tisícovu horu na vlastní oči mělo pár týdnů zpátky přesně tento nádech. Něco jako možná, jednou, snad, až budu velkej a šikovnej, i když … Takže kdo ví. Každopádně alespoň z našeho úhlu je Everest, Chumulungma nebo chcete-li Sagarmatha obklopen(a) velkým množstvím mnohem krásnějších a působivějších vrcholů, i když jim k rekordu chybí nějakej ten metr.

Sestup je podivná věc. Zvlášť když jdete zpátky stejnou cestou. Nějak cítíte, že něco končí a vy se vracíte zpět z čehosi až nereálného. Na druhou stranu zase poznáváte místa, která vás hodně oslovila, setkáte se znovu s lidmi, kteří na vás byli hodní a tak nějak vás ještě cosi uvnitř hřeje. Jakože jste něco viděli a vůbec to nebylo ošklivý a tak. Chápete? Né snad, že bychom měli pocit, že jsme dokázali něco úžasnýho, to ne. Koneckonců jsme prostě jen šli po pořádně vyšlapané cestičce. Ale viděli jsme hory a uvnitř nás se usídlilo cosi podivného, cosi co začíná sice nenápadně, ale zřetelně nahlodávat. Snad jakási výzva. S tím, jak jsme hodně klesali (dolů se může jít jak rychle chcete a jde to skoro samo ), jsme měli pořád víc sil a chuti do života, pořád jsme museli něco dělat a úplně ÚŽASNĚ se nám dýchalo

No a pak už jsme dorazili zas do té Lukly, těšili jsme se, jak se v Káthmandu osprchujem, dáme si steak (ti zpropadení buddhisti jsou totiž vegetariáni a našinci to už po dvou týdnech začne docela chybět) a vůbec takové přízemní radovánky. No a pak TO přišlo. Ukázalo se, že už deset dní neletělo ani jedno letadlo (obvykle jsou to alespoň tři denně), v Lukle sedí 200 naštvaných a zoufalých turistů a nikdo samozřejmě neví, kdy se zase bude lítat, neboť to záleží na počasí. Lonely Planet o tom má pěknou historku, kdy jeden zasloužilý pilot Royal Nepal Airlines (který jsou teď vehementně všude přejmenovávaný na Nepal Airlines) prohlásil, že „my v mracích nelítáme, protože v Nepálu jsou v mracích skály“. No a měl samozřejmě pravdu, mraky se stahujou kolem hor a když je hezky, jenom někde je shluk mraků, můžete si být úplně jistí, že v něm je schovaná hora. Takže oni se prostě ráno podívají z okna a když je jasno, jde se na věc. Ale když je mlha, čeká se do dalšího rána. Chtěli jsme původně letět 2.9. Došli jsme teda ráno na letiště, všichni kroutili hlavama a říkali bad weather, když v tom se začaly mraky trhat, ukázala se modrá obloha a všichni ti, co čekali těch 10 dní se vyřítili ze všech hotelů a začali radostí zpívat a tančit. Říkali jsme si, že to snad ani není možný, že tam lidi čekají 10 dní a my přijdeme a letíme. Fakt to tak vypadalo. Zaměstnanci aerolinek se širokými úsměvy na rtech začali odbavovat cestující, všichni slavili, smáli se a gratulovali si, že se konečně dočkali. A pak přišel mrak. Jediný letadlo, který odletělo z Káthmandú (ostatní společnosti už ani nečekaly, že by snad mohlo být v Lukle hezky, takže neměly připravený žádný letadlo, který by tam mohly poslat), přistálo někde na půli cesty a lidem řekli, že si můžou vybrat: buď to dojdou pěšky (3 dny), nebo můžou letět zpět do Káthmandú. A bylo. A tak jsme šli zase domů. Bydleli jsme u jedné úplně úžasné paní (Vůbec většina hoteliérů po cestě byla rozkošná. Všichni Nepálci jsou totiž rozkošní), kde si člověk připadal jako u babičky, protože si řekl, co by chtěl ten den k jídlu a ona prostě šla a uvařila mu to. Žádná velkovývařovna, žádný polotovary, prostě šla a uvařila to úplně stejně, jako vařila pro svoji rodinu. Naštěstí jsou v Lukle kromě hotelů ještě dvě knihkupectví / antikvariáty (když vám to neletí dřív, než to dočtete, pán to vykoupí zpět ), tak jsme si nakoupili knihy a dny pak sestávaly z jídla, karet, kostek, čtení a šlofíčku. Nezní to špatně, ale když je to jediná možnost, kterou máte, není to ani tak moc dobrý.

Další pikanterie v celé té věci byla ta, že naše aerolinka měla celou tu dobu na letišti v Lukle letadlo. Což by mohlo vypadat jako výhoda, ale ve skutečnosti to byl dost problém. Že by letadlo přistálo a už nedokázalo kvůli mlze odletět je dost ojedinělá věc a na letišti v Lukle není nikdo, kdo by letadlům rozuměl, protože tam se každý letadlo jen co nejrychleji otočí (obvykle tak 5 minut) a frčí zase zpět, aby ještě bezpečně doletělo do Káthmandú než přijdou mraky. No a když letadlo stojí víc než 48 hodin, potřebuje servisní prohlídku. Technik, kterej by byl oprávněnej ji provést, byl v Káthmandú. Takže zatímco ti všichni ostatní turisti čekali, až jim přiletí letadlo, aby do něj mohli nastoupit a letět, my jsme čekali, až tím jejich letadlem přiletí náš technik a zkontroluje letadlo. Takže další den sice obě zbývající aerolinky otočily dvě letadla, ale naše jen poslala technika. Aspoň něco Ale aby toho nebylo málo, ukázal se další zádrhel. To letadlo, co celou dobu stálo na letišti, přiletělo jako cargo a nemělo sedadla. Ty byly, jak jinak, v Káthmandú (Teď je to náramná legrace, ale tam nás docela pošťuchovalo). Takže další den jsme sice měli piloty a zkontrolovaný letadlo, ale zase jsme s ním nemohli odletět, protože v něm nebyly sedadla. Ten další den teda zase bylo hnusně, takže bychom nemohli letět, ani kdybychom ty sedadla měli, ale stejně. A tak se čekalo dál.

Jediným zpestřením monotónních dní v Lukle bylo, když nějací bohatí turisti už nevydrželi a zavolali si vrtulník. To byla jediná úniková cesta z koloběhu čekání. Teda jediná ne, ještě zbývala možnost odhodlat se a vydat se na šestidenní trek do Jiri, odkud jezdí autobus do Káthmandú. Nikdo ale většinou neuvěří tomu, že by to skutečně mohlo být rychlejší. Takže občas člověk zaslechl zvuk vrtule, pak se rozezněly letištní zvony (něco jako cinkátka na železničním přejezdu u nás) a celá vesnice se seběhla na přistávací dráhu, aby si to mohli prohlídnout pěkně zblízka. Bohatí turisti zářili nadšením, zamávali z okýnka nám chudším a odletěli a všehno bylo zase jako dřív. Každý si ještě při cestě z letištní dráhy zatočil vrtulí našeho letadla a okopal pneumatiky, jestli moc nezměkli a šlo se.

Nakonec jsme se jednoho rána prostě probudili, venku bylo jasno nejjasnější, paní hoteliérka nám ani nechtěla udělat snídani, abychom byli včas na letišti, vyprovodila nás se slovy „today no here, Káthmandú“ a bylo jasný, že se letí. Tragická Sita Air (v těchto dnech již obvykle přezdívana na Shita Air) zvládla jako první vypakovat letadlo z Káthmandú, to nám přivezlo sedadla, obě letadla byly hned naplněný lidma, zamávali jsme starým známým (při několikadenním čekání se člověk seznámí, navíc to byli pořád ti stejní, se kterýma jsme šli ten trek) a letělo se. Někteří turisti po přistání v Káthmandú líbali zemi a vůbec panovalo všeobecné veselí, které jsme se dohodli završit večer v káthmandském steak housu.