Naposledy se hlásíme z Turecka. Od posledně jsme viděli čajové plantáže, podnikli výlet do horské vesničky yayla na samém vrcholu hory a pobavili její obyvatele, ověřili, že pro stopování kamionů na velkou vzdálenost je Turecko stále rájem a že se k vám řidič po celou cestu chová jako k váženému hostu, vylezli jsme na hrad, kocháme se výhledem na Ararat, pod kterým spíme, a těšíme se do Iránu.

Uzungöl je horská vesnička poblíž Rize s krásným jezerem, které je obklopeno hospůdkami a zejména „piknik alani“, tedy místy pro piknik. Turci milují pikniky a rádi na ně vyjíždějí s celou rodinou do přírody. Místo pro piknik není zelená louka jak by se dalo čekat, ale jsou to stříšky, pod které je možno rozložit koberec a servírovat. Většinou si přivezou také gril. No a pro větší milovníky přírody jsou snad na všechny vyhlídky v horách vybudovány polňačky. Náš nápad jít do hor pěšky se všem zdál bláznivý a snaha sehnat mapu hor se ukázala naprosto zbytečná.

A tak jsme si vybrali pěkný kopec nad Uzungolem a vyrazili. Prošli jsme vesničkou v údolí u jezera (1100 m) a pozdravili se s místní stařenou, která nesla tolik trávy, že v ní nebyla skoro vidět. Popřála nám šťastnou cestu, a tak se nebylo čeho obávat. Cesta lesem byla moc příjemná a konečně nám nebylo vedro. S přibývající nadmořskou výškou stromy skončily a začal pořádnej pařák. Kopec byl o dost vyšší než vypadal, a tak jsme se pořádně zapotili. O to víc nás překvapila používaná polňačka na hřebeni a yayla (horská letní pastevecká vesnička) přímo na vrcholu hory. Po cestě jsme potkali množství domečků, ale všechny byly zjevně opuštěné. Tato yayla žila. Přivítali nás správně po Turecku sklenkou čaje a pak přinesli nakrájený meloun a zejména den starý domácí sýr. A měli pravdu, tak dobrý sýr jsme nikdy nejedli. Pak se ale zatáhlo a pastevci začali mít strach o posečenou trávu. Omluvili se a šli hrabat. Nabídku, že jim pomůžeme, vzali s humorem a z toho, že jsme vážně šli, měli doslova vánoce. Najednou přestali mít strach, že tráva zmokne a s rukama založenýma v bok se smáli,až se za břicha popadali. Rozhodli se, že jsme nikdy nedrželi v rukách hrabě a snad se ani nikdy nedotkli trávy a tak se skutečně bavila celá vesnice. Neměli jsme se urazit? Za práci jsme dostali čistou a studenou vodu z místního pramene a byli jsme puštěni na vesnickou vyhlídku. A ten pohled byl úžasnej, jak už to na horách bývá. Jen vzletět.

Čaj je v této oblasti všudypřítomý. Roste nejen na velkých plantážích, ale i přímo ve městech mezi panelákama. A jak jsme už psali, všude jsou ty voňavý fabriky na čaj a na každým rožku se dá objednat, pokud vám ho neobjedná někdo jiný, panák čaje. Prostě čajový ráj a místní obyvatelé jsou hrdí na to, že pochází odsud, kde k sobě, dle jejich slov, mají lidi blízko, ne jako kdesi v Istanbulu.

Naše turecká pouť končí v Doğubeyazıtu pod posvátným Araratem (5160 m), na kterém praotec Noe pravděpodobně nikdy nepřistál. Z okna kamionu vydíme Ararat dlouho předem a je tak nevím co, že z něj nelze spustit oči. Jsme v posledním městečku před iránskou hranicí, naším cílem je místní hrad a potom frnk do Iránu. Na Ararat bohužel nemáme peníze, ale proudí tam fakt davy. Včera vyšla skupina 55 Slovinců, skupina 27 československopoláků, 15 členná skupina smíšená, 5 členná … a zdá se, že to tak chodí den co den. Pár praktických informací pro zájemce o výstup. Většina lidí podniká třídenní tůru a cena se pohybuje kolem 150 - 300 euro/osobu za základní tůru bez koní a jídla. Vyřídit povolení trvá tři měsíce a lze vyřídit na dálku zasláním kopií pasu apod. a je zdarma (pokud máte arménské příbuzné je žádost zbytečná). Důležité však je, že pokud vás není moc (2,3) není potřeba nic vyřizovat a místní průvodci vás prostě zařadí do nějaké skupiny, která povolení má, takže stačí přijet a mít pár dní času a pár set euro v kapse. Výstup prý není technický a zvládne ho každý s trochou kondičky.

A aktuální pocity z Turecka? Neberte to rozhodně jako hodnocení, jen momentální pocit. Turecko je dle našeho názoru mostem mezi Asií a Evropou nejen svou polohou, ale i leckterými znaky obou kultur. Dopravní prostředky jsou snad nejlepší na světě a ve vlaku ani autobuse neexistuje neklimatizovaná neluxusní třída. Místa na nohy je plno a v autobuse je vždy busušák a poletuje kolem vás s čajem, vodou, kolou … na druhou stranu ale v kabině kamionu může jet neomezený počet lidí, pokud se tam vejdou. Není problém cestovat na korbě náklaďáku a to ani když náklad několikrát převyšuje auto. Záchody jsou snad na všech veřejných místech ve městech udržované a čisté, ale vyhazovat odpadky z jedoucího auta je naprosto běžné. Postavit si stoleček s židličkama a čajem doprostřed silnice není problém. Chcete v hospodě něco co nemají, nevadí. Obsluha zavolá z okna a požadovaný žvanec donese prodavač z nedalekého obchůdku. Povětšinou evropské ceny, ale asijské zvyky jsou rozhodně patrné. I když mnozí tvrdí, že Asie začíná až v Pakistánu. Ale kde jinde na „západě“ vás někdo pozve na čaj za to, že vás mohl zdarma svézt? Kterého evropana by zajímalo, proč tam jste, kam jedete a co děláte jen proto, že zrovna procházíte vedle jeho domu?

~~DISCUSSION~~